Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příchod

18. 6. 2009

Pohybovala se na Hranici. Provaz pod jejíma nohama se skoro neznatelně chvěl. Měla strach. Paralyzoval ji. Chtěla se pohnout, jít dopředu, nebo alespoň zpátky. Nemohla. Jen tam bezmocně stála, lýtkové svaly stažené v křeči, v napjatých rukou hůl. Ještě vteřinu a spadne. Cítila to. Panika se do ní zahryzávala. „Dýchej, mazlíku, dýchej,“ říkala si, ale měla pocit, že v ní nezbývá ani kousek místa na vzduch. Před očima jí běžela všechna ta Stará Hnusná Co Kdyby. Střecha paneláku jedno zimní ráno. Nebo odpoledne? Na tom nesejde, stejně nikdy nenajde odvahu tohle zjistit. Sirény. Mokrá silnice. Obrys křídou na podlaze. Hrst barevných pilulek.

 

A pak to přišlo. Čekala už tak strašně dlouho a myslela, že to na ni jednou dopadne jako rána palicí. Ale ono se to tak jako spíš vplížilo. Žádné dramatické výkřiky. Žádné slzavé scény, žádné patetické proslovy. Prostě se jednou ohlídla a bylo to tady. Stálo to za ní, na provaze. Černé jako noc, uši to mělo kdovíproč modré a vousky tomu fosforeskovaly jako nějaké nepravděpodobné stvoření z mořských hlubin.

 

Zasmála se, srovnala ramena a zahodila tyč. A pak to prostě vzdala. Odrazila se a skočila. Byl to krásný pocit, vědět, že kočky dopadnou vždycky na všechny čtyři. Zvlášť, když jsou na to dvě. A když skáčou do měkké trávy přibližně z metru.

 

Stulila se do klubíčka, vyšlo slunce a Kočka začala příst. Bylo jí líp. Věděla, že na to lano poleze ještě tisíckrát, ale měla Kočku a to se počítá.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Blogy o kockach

(Icce, 21. 6. 2009 8:39)

V sobe maji moudrost veku..vic takovych:)