Jdi na obsah Jdi na menu
 


Návštěvy

21. 7. 2010

Tak jsi zase tady. Vítám tě, protože jsem slušně vychovaná, vítám tě stejně, jako bych vítala zatrpklou pratetu.

 

Přišla jsi a přineslas mi pásku na oči, vatu do uší, kafr do nosu a deku přes hlavu. Aby se na tebe nemuseli koukat, říkáš.

 

Protože jsi moje, zachováváš zdání, že ti jde o mé dobro. Bereš mě na výlety. Na kolotoč a horskou dráhu. Kupuješ mi růžovou cukrovou vatu. Když ji zvracím, vyčítáš mi nevděk.

 

Mluvíš a mluvíš a mluvíš. Povídáš mi o tom, jak ses měla beze mě a jak jsi ráda, že už jsme zase spolu. Někdy si zpíváš. Nesmyslné útržky dětských písniček, hloupé veršíky pořád dokola. Pes jitrničku sežral. Jindy jenom opakuješ. Moje slova, tvoje slova, jejich slova.

 

Když jsem s tebou, připadám si, jako bych se brodila medem. Každý krok mi trvá celou věčnost. Lepí a lepí. Táhnu tě za ruku, dál a výš. Nechceš jít.

 

Vím, že tu nějakou dobu budeš. Vím, že časem půjdeš o dům dál. Taky vím, že se zase vrátíš. Bez tebe bych to nebyla já. Tak tedy vítej.

 

 

Tak už jsem zase tady. Vážně bych se sem ráda přestala vracet, ale ona mě vždycky zavolá. Zaklepu a vejdu, čekat na vyzvání nemá smysl. Vždycky nejdřív dělá, že mě nevidí. Tak jdu dovnitř a udělám si pohodlí. Časem si mě všimne a protože si myslí, že ví, co se patří, přivítá mě.

 

Když si uvědomí,, že jsem tady, přinese si z prádelníku pásku na oči, vatu do uší, kafr do nosu a deku přes hlavu. Abych se na ni nemusela koukat, říká. Předstírá, že tady nejsem, a snaží se pokračovat v tom, co dělala před mým příchodem.

 

Když se unaví, jdu za ní a vezmu ji za ruku. Odvedu ji na rozhlednu, sundám jí pásku z očí, vyndám jí vatu z uší a zabalím ji do deky. Díváme se na krajinu pod námi a ona se třese. Bojí se výšek. Říkám jí, to je tvoje země, nemáš se čeho bát. Celou dobu touží jen po své pásce na oči.

 

Mlčí a mlčí a mlčí. Její mlčení je tak hlasité, že mi zvoní v uších. Mluv se mnou, říkám jí. A ona mlčí a třese se.

 

Stojí v koutě a nepohne se ani o milimetr. Co bys chtěla, ptám se jí. Neví. Vím, co by chtěla. Chtěla by, abych odešla. Snažím se jí říct, že stačí, když mě požádá. Nechápe. Dál stojí ve svém koutě.

 

Po čase se rozhodnu odejít. Vím, že mě k sobě zase zavolá. Zdá se, že nedokážeme být jedna bez druhé. Ráda bych se vrátila domů, k tobě, kam patřím. Ale nemůžu. Vždycky mě k sobě zavolá.

 

 

Víš, co je na tvých návštěvách nejhorší? Že nedokážu rozlišit, jestli jsi to ty, nebo já. Zdá se mi, jako bychom splývaly dohromady. Když jsi tady, nedokážu rozlišit svoje pocity. Nedokážu říct, jestli se tak cítím, nebo si to jenom namlouvám. Když jsi tady, připadá mi, že vůbec nic nemá smysl. Říkáš mi, že všechno, co dělám, je špatné a ještě horší.

 

 

Nechápe, že mě k sobě vždycky přivolá. Nevnímá, jak dlouho sbírá provázky únavy, vzteku, bezcenných maličkostí. Spřádá laso, učí se lovit, nakonec mě chytí a ani neví, že si mě přitáhla sama. Drží mě spoutanou, vleče mě za sebou jako závaží a nechápe, že stačí povolit smyčku a já půjdu.

 

Snaží se být racionální. Myslí si, že když mě bude dost dlouho ignorovat, odejdu. Má pravdu, ale nechápe, kolik času tím ztrácí. Nedokáže mě propustit. Snaží se vypozorovat, kdy přicházím. Myslí si, že přijdu, když nemá co na práci. Tak pracuje. Pracuje a volá mě a láká. Když přijdu, dělá, že mě nevidí.

 

Čeká, čeká, čeká. Čeká, až bude dospělá. Čeká na manžela. Čeká na děti. Nechápe, že ve skutečnosti čeká jenom na mě. Když tu jsem, zabírám celou její přítomnost. Když tu nejsem, čeká na mě. Snaží se bojovat. Sebeironií, předstíráním. Nechápe, že není s kým válčit, že se jen zamotává hlouběji a hlouběji.

 

Předstírá sama sobě, že se ke mně staví čelem. Dívá se na sebe do zrcadla a vyzývá se na souboj. Koukám se jí přes rameno, ale já v zrcadle vidět nejsem. Jen ona, ona, ona.

 

Ví, že být sobecká je špatné. Ví, že se má ohlížet na ostatní. Tak se o ně stará. Ale je jako hluboká jáma. Nepřítomnost jí samé ji celou vyplňuje. Chodí po světě a požírá. Hltá a hltá. Cizí pocity, cizí myšlenky, cizí emoce. Skládá si z cizích kostek svou mozaiku sebe sama a nevidí můj stín.

 

Nechápe, proč jsem tady. Nechápe, že jí ukazuju cestu. Tak odcházím a čekám, až mě zase zavolá.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

opravdu

(Zane, 11. 2. 2011 14:26)

Úžasné...