Přesuny a princové
Bílý kůň, jiskřící podkovy a zpěv ptáčků. Pevná náruč ztepilého jinocha, mávání hedvábným kapesníčkem, slzy milujících rodičů. Odjezd do západu slunce. Princezna elegantně setře slzu, přivine se k princi a září štěstím.
Magráta si odfrkla. Slunce zapadlo před dvěma hodinami, jediný zářící objekt široko daleko bylo vycíděné umyvadlo, propocený kapesník se rozhodně k mávání ve slušné společnosti použít nedal a žádná princezna se jaktěživa nestěhovala s nůší plnou bylin a okultní bižuterie. Verence nevlastnil bílého koně a vzhledem k vladařským povinnostem jí poslal na pomoc Jeníka Ogga s krabičkou čokoládových bonbonů a vzkazem: „Těším se na tebe večer.“
Naposledy se rozhlédla po chalupě, zkontrolovala čistotu spár v kamenné podlaze, už potřetí vymetla ven nepoučitelného pavouka křižáka a utřela si slzy. O životě s Verencem snila dlouho, nemohla se dočkat, až z té chalupy vypadne a... Krucinál, kde je ten kapesník?
„Magráto Česneková, něco ti spadlo do oka a utři si nos. Tu konvici jsi mohla víc vydrhnout. To já když jsem odcházela do učení k Pantátě Pečprasečné...“
„No tak, Esme, to už jsme slyšely aspoň stokrát.“
Magráta se usmála. Dospělá a téměř vdaná nebo ne, některé věci se prostě nemění. Naštěstí.