Král
Stojí na pahorku, slunce zapadá. Soumrak přináší vůni pouště a lačných samic. Vedro polevuje, chladný vítr něžně čechrá jeho hřívu.
Všude kolem rozlehlá dálka, jeho království. Jeho dědictví. Jeho země.
Přikrčí se ve vysoké trávě. Pomalu se plíží, strašlivá síla ukrytá v ladných pohybech. Těší se na tu nasládlou vůni, na tu ostrou chuť. Teplá krev! Křehké mladé maso!
Chystá se ke skoku, pružina stlačená na nejzazší mez.
Zná rychlost svých tlap, umí využít sevření mohutných čelistí.
Ještě chvilku, ještě kousek.
Teď!
Pružina se vymrští.
Skok!
Rána!
Do hajzlu!
Zase zapomněl na to zatracený sklo, hranici svýho prťavýho výběhu.