Nuda v Brně
Sněžilo už třetí noc. To by nebyl ani zdaleka takový problém, kdyby taky ve dne v noci mrzlo. Jenže ono vždycky chvíli pršelo, chvíli sněžilo a tak pořád dokola. Dalibor měl už třetí noční ledoboreckou šichtu za tři dny a jak se pomalu a znuděně ploužil ve vyjetých kolejích, břečka mu cákala od kol, sůl mu leptala podvozek a vločky létaly do obličeje. Dalibor byl trolejbus.
Cestu ze Slatiny na Nádr znal jako vlastní boty a tak přenechal řízení panu Šídlovi a nespokojeně si funěl pod fousy, že mohl být v teple ve vozovně a zatím tu musí jezdit dokola, jen aby ty troleje nenamrzly a frajeři na ranní šichtě měli co žrát.
Dalibor byl stará škola, tedy vlastně Škoda (14Tr) a ty nové nafoukané Citelisy vážně neměl rád. To byla samá elektronika a kamera, pomyslel si znechuceně, žádné pořádné zrcátko, a taky měly málo místa na lidi.
***
Bohdana seděla ve vaně a dávala si poslední cigaretu. Měla to dokonale promyšlené. Láhev se sodíkem přišla včera, bylo ho kilo. Tak akorát, pomyslela si pochmurně a sarkasticky se ušklíbla. Bohdanu svět omrzel už dávno, ale poslední kapka byl ten zmršený melír (studenti se jí smáli) a sněžení jí na náladě taky nepřidalo.
Vana byla plechová, žádné ty moderní laminátové lavórky. Měla lví nohy a byla trošku oprýskaná. Ostatně jako Bohdana. V sedmdesáti pěti letech jeden nemůže čekat zázraky. Horká voda téměř přetékala přes okraj, což Bohdaně skvěle vyhovovalo, protože na dvoře bylo v tuhle noční hodinu už přece jen trochu zima. Z vody jí koukala jenom hlava v červené pletené čepici s obrovskou bambulí. Nechtěla se dívat na ten pitomý melír. Jakou úctu asi můžou mít studenti k někomu, kdo má růžovou hlavu, no řekněte? Statečně vydržela, než rozdala všem zápočty a teď stejně nebude mít až do února co na práci. K čertu se vším.
***
Pan Šídlo poslouchal ve sluchátkách Edith Piaf, což bylo proti předpisům, a popíjel čaj bez rumu, což předpisy dovolovaly. Myslel na paní Šídlovou doma v teplé posteli a na malá Šídlátka, která trávila víkend u babičky. Chtěli si udělat hezký večer, ale povinnost zavolala. Pan Šídlo si povzdechl a pokračoval v ledoborcování.
Že nevíte, co to je? Pardon, pardon. To když namrzají troleje, tak se vezme trolejbus se železným uhlíkem na fajách a ten jezdí celou noc dokola a tu námrazu shazuje. Jasno?
***
Bohdana zamáčkla cigaretu, vyexovala petrolej z láhve se sodíkem, rozbila sklo o okraj vany, vysypala sodík do vody a střep si vrazila do zápěstí. Nebyla žádná amatérka, takže jela pěkně od dlaně směrem do podpaží, žádné patetické řezy napříč. Byla prostě rozhodnutá neponechat nic náhodě. Staré dobré trojí jištění.
Během zbývajících zlomků vteřiny si rozhodně nepromítala celý život, protože to by tu byla... ehm... celý život, ale unaveně si pomyslela, trocha hydroxidu je dobrá na pleť. Říkala to těm nanynkám v labinách vždycky, když se něčím pokecaly.
A pak už se jen ozvala rána a v domě naproti se vysypalo okno (byla to úplná náhoda, protože společensky unavení obyvatelé bytu usoudili, že láhve se nejlépe uklízí vyhozením z okna – mělo to jen jednu chybičku, zapomněli to okno předtím otevřít).
***
Daliborovi se zatřásla okýnka a pan Šídlo vypnul stěrače a pustil blinkr, jak se lekl a zatřásla se mu ruka. Dalibora to v nejmenším nerozhodilo a pokračoval ve stírání vloček ze svého předního skla. Potřeboval vidět. Někdy tady se přece musí každou chvíli objevit. Museli tu někde být... Kde se sakra schovávali?
***
„Reinkarnace? To snad nemyslíte vážně!“ rozčilovala se Bohdana, „já jsem absolutní ateista, v posmrtnej život nevěřím a chci mít svatej pokoj.“
„Je mi líto, zdá se, že reinkarnace věří ve vás. Vyplňte mi prosím tenhle dotazník,“ řekl jí nekompromisně úředník v šedé vestičce a brýlích se zlatou obroučkou. Bohdana přemýšlela, co strašného asi musel ve svém životě udělat on.
Pustila se do čtení dotazníku. V nadpise stálo Skřeti pomocníci – ostatní. Otázky byly docela nesmyslné: Umíte chodit po provaze? Rozumíte jezersky? Unesete nůši? Vlastníte koště? Až nakonec objevila: Jaký je váš vztah k NaCl? Bohdana se ušklíbla, zatrhla a) kladný a odnesla dotazník zpátky Zlatým obroučkám.
***
Dojeli na konečnou, pan Šídlo si šel odskočit a Dalibor přemýšlel o tom, kde ksakru můžou být a proč je ještě nepotkali.
Konečně ho někdo zatahal za faje.
„No sláva, kde vězíte, Juro?“
Jura, oblečený ve svých parádních proužkovaných punčochách seskočil dolů z troleje a houkl za sebe: „Tak už poď, trvá ti to sto let“.
Obrátil oči v sloup a zašeptal Daliborovi: „Je tu dneska nová, za Broňu, víš. A moc jí to zatím nejde, omluv ji. Všechno OK?“
Dalibor pokrčil rameny, což je pro trolejbus docela náročný pohyb, a ohlídl se za sebe (vy vážně nemáte špetku představivosti? Má přece zrcátka). Stála tam dívka, na sobě měla kdovíproč růžovou latexovou kombinézu (alespoň jí ladila k vlasům), v rukách držela dlouhou tyč, na jejímž konci se cosi bíle lesklo, a mávala s ní divoce nahoru a dolů.
Jura spiklenecky dloubl do Dalibora a zavolal na ni: „Jó, Božka, solit troleje, to holt není žádnej med.“
:o)
(Wee-wees, 10. 1. 2010 19:27)